Osobní svědectví
Výše jsem řekl, že psychóza je nedostatek arteterapie. Ve skutečnosti je to spousta věcí, včetně situace, která se v západním Laponsku stane stejnému podílu osob jako zde ve Velké Británii, tj. 1/100. Zajímavé je, že v západním Laponsku 2/100 000 být označen za něco lidi jako a stiskněte v Spojené království říkat paranoidní schizofrenik, zatímco tady to je většina z 1/100, kteří jsou. já ne vědět -li slavná „Livingston Rose“ skutečně existuje a z jejích zřejmých důvodů možná nikdy neuděláme, když jsme jí vrátili šek na poškození 1p chybnou diagnózou NHS obsahující dlouhou tirádu zneužívání. Slyšel jsem, že existuje i Liverpoolská s vlastní tirádou. Ať tak či onak, něco, řekněme, se stalo v mém životě v dubnu 1994, ve věku téměř 33 let. Myslím, že jsem byl po 4 letech bez pořádné dovolené opravdu trochu vyhořelý, ale změna je stejně dobrý odpočinek a cítil jsem se velmi svěží. , možná až příliš někdy! Párkrát trochu nezdravě přehnané vzrušení. Ať už se mi stalo cokoli, v minulosti ani současnosti se v mé rodině nikdy nic podobného neobjevilo. Jakkoli byl můj otec celiak, ta nemoc byla spojena s paranoidní schizofrenií, o které jsem někde četl, takže jsem možná zdědil to, co to bylo po něm. Pil jsem tři půllitry piva každou noc po celá léta, více v pátek a sobotu, a to možná nepomohlo, i když si nemyslím, že to mohlo způsobit kouření trávy před deseti lety z této dýmky při cestování po Africe, ať je to jakkoli špatné. reakce v té době.
Dýmka získaná od Pygmejů Mt Hoyo Eastern Zaire, přes kterou jsem kouřil trávu na své narozeniny 1984
Řekněme, že jsem dostal výzvu téměř přes noc, i když jsem určitým aspektům svého života nějakou dobu věnoval malou pozornost. Cítil jsem se úžasně vzrušený, jako bych byl jediným člověkem v zemi, kterému bylo prozrazeno velké tajemství. To léto jsem strávil cestováním po Británii, Irsku a částech Evropy, abych hledal více investigativního vzrušení. Na konci léta mi špatně předepsali antidepresiva. já ani mi neřekli, že je to jedna, a protože jsem měl deprese, než jsem věděl, že je nemám, a šel jsem si k praktickému lékaři pouze pro nemocenskou, abych poslal práci, abych mohl pracovat z domova, ne pro pomoc s nějakým zdravotním stavem. Bylo to jako přilít benzín do ohně, aby se uhasil. Skončil jsem o týden nebo dva později „způsobil“ škodu za 10 000 liber během několika minut a byl jsem rozdělen ve starém blázinci, což byl docela zážitek. Později jsem si všiml 3 symptomů, které jsem si po požití léku rozvinul, imipramin, byly přesně takové, jaké jsou popsány v seznamu vedlejších účinků, včetně „násilného impulzivního chování“. Byl mi předepsán chlorpromazin. Žádné alternativy byly zmíněny nebo diskutovány. Uvádělo mě to do sebevražedné deprese. Nikdo se mě neptal, co se stalo.
Chlorpromazin mi způsobil retroejakulaci. Věděl jsem, že nemůžu žít svůj život tak nízko, a jakmile jsem byl propuštěn, tajně jsem to přestal brát, protože účinky antidepresiv ustoupily. To bylo vše, co se skutečně stalo, že? Můj praktický lékař mě poslal na všemohoucí skvělý drogový výlet a udělal jsem ošklivého studeného krocana. Je to jediný rozumný způsob, jak se na to dívat. Bylo to osamělé rozhodnutí přestat brát drogu. Cítil jsem, že bych neměl žádnou podporu, kdybych to někomu řekl. Nikdo mi nedával žádnou naději, že bych se mohl buď úplně uzdravit do té míry, že nebudu potřebovat žádné léky, nebo že najdu lék, o kterém by se dalo rozumně očekávat, že ho budu brát. Cítil jsem vůči sobě velké stigma a akutní rozpaky z mé diagnózy. Nebylo možné si skutečně přiznat, že jsem byl sám v sobě nemocný, protože následky toho byly nemyslitelné, přesto se jim to podařilo. Byl to určitý druh ochranného mechanismu, který jim to většinou nedovolil. I když jsem na odděleních potkal jednu nebo dvě dobré sestry, téměř všichni psychiatři (kromě jednoho skotského) na mě moc nezapůsobili a tento vzorec se bude řídit po celou dobu mé cesty. Strávil jsem dalších 10 let svého života v cyklu, kdy jsem se postupně dostal do bodu, kdy jsem byl zatčen, rozsekán (nejprve za poškození trestného činu a později za písemný materiál, který jsem vytvořil) a spáchal sebevraždu NHS, jejíž, stejně jako my nyní znám většinou nesmyslné léky na schizofrenii téměř vždy i s jedním z moderních tzv. atypických léků, mi jako vedlejší účinek způsobily sebevražednou klinickou depresi. Zároveň by všechny boje skončily a s rizikem sebevraždy kvůli depresi bych byl považován za „dobře“ a propuštěn z nemocnice. Poté bych léčbu ukončil kvůli vedlejším účinkům před dalším incidentem o více než 6 měsíců později. Byl jsem si zcela jistý, že od zavedení chlorpromazinu mnoho pacientů, i když nevím jaký podíl, spáchalo sebevraždu kvůli klinické depresi, kterou jim léky způsobily. Byl jsem a stále jsem naprosto ohromen, že jsem v tomto ohledu nedostal žádné varování ani pochopení. Jak mohla tato země zavřít člověka a vnutit mu do krevního oběhu chemikálie, které způsobily sebevraždu? S jakou bídou deprese, akatizie a dalších vedlejších účinků, např. sexuálních, jsem se musel smířit! Utekl jsem z nemocnice při druhé sekci, takže jsem se tak bál vedlejších účinků a utíkal, dokud sekce nevypršela. Mým měřítkem štěstí nebylo užívání léků, a tak jsem dokázal najít radost jako pouliční žebrák. V jednu chvíli jsem zmizel z domova na celý rok, abych se vyhnul léčbě, a později jsem utekl, oprávněně vyděšený z injekce, kterou jsem měl druhý den dostat. Znovu jsem našel nějaké štěstí na útěku. Po deseti letech mi bylo řečeno o nemoci zvané postpsychotická deprese. Když jsem nakonec dostal lék, který neuváděl depresi jako vedlejší účinek, nedostal jsem se do deprese, což je velký pokrok v mé léčbě. Tak mě napadlo, jestli opravdu existuje taková nemoc jako postpsychotická deprese, spíše než nějaký protektivní blud psychiatra. Zdálo se, že mu marnivost zabránila vidět, že dohání své vlastní pacienty k sebevraždě pomocí léků, které by měly mít na krabičce varování jako cigarety. Další krok vpřed nastal, když jsem dostal novou CPN (komunitní psychiatrickou sestru) a ona souhlasila, že se mě pokusí léčit bez léků. Nefungovalo to, ať už to znamenalo cokoli, ale ukázalo mi to (i když jen podvědomě), že bychom možná mohli spolupracovat. Pomohla mi také s mým předběžným prohlášením, abych přestal s drogami, které jsem si už tak neúspěšně nechal znovu vnutit. Když mě MHRT (Mental Health Review Tribunal) propustil ze sekce, ukázalo mi to, že mohu dosáhnout alespoň nějaké spravedlnosti, další klíčový moment. Asi 10 let a 8 sekcí poté, co jsem poprvé onemocněl, jsem byl propuštěn z nemocnice vedením nemocnice. Před mým propuštěním mi pacient na vedlejším lůžku řekl, že jeho léčba nemá žádné vedlejší účinky. Protože žádný z manažerů nebyl lékař, cítil jsem vůči nim mylnou odpovědnost za to, že mě propustili. Takže z nakonec nemocného a oklamaného pocitu zadlužení jsem šel za svým praktickým lékařem (se kterým jsem měl obecně dobrý vztah, další velká chyba) a řekl jsem mu, že není potřeba génia, aby viděl, že budu znovu v nemocnici poté. pár měsíců, kdybych něco nebral (měl jsem to také říct, kdybych zůstal na místě) a požádal ho, aby mi alespoň vyzkoušel ten lék, který měl ten druhý pacient, abych to mohl říct manažerům, které jsem měl. Bral jsem ten lék 16 let od dubna 2004 a vyhýbal jsem se nemocnici. Není pravda, že jsem řekl, že se mám dobře, a to se nakonec ukázalo, když mi k mé radosti DWP řekl, že nejsem nebo už nejsem zdravotně postižený. Tady udělali chybu tím, že se mě nezeptali, kdy jsem vstával, nebo jestli mám zájem o potomstvo, takže jsem usoudil, že jejich dotazník napsal zástupce společnosti zabývající se antipsychotiky. Obecně se mi líbilo být tím, co lidé nazývali nemocným. Myslel jsem, že budu pohřben vedle Spika Milligana, jehož náhrobní kámen říká „Říkal jsem ti, že jsem nemocný“ moje říká "Řekl jsem ti, že nejsem nemocný" a ten chlap na druhé straně říká "Viděl jsem kluky horší než tohle". Cítil jsem se velmi pozitivně a cílevědomě. Na druhou stranu léčba byla otřesná: kriminálně a vražedně šokující po dobu 10 let, dokud jsem nenašel tuto drogu, i když byla nesmyslná. Ale opravdu bych nic neměnil (teď už to mám za sebou!), protože to všechno mi dalo materiál k napsání knihy, což bych jinak neudělal. zůstávám v pohodě a překonal jsem všechny problémy s náladou, o kterých si myslím, že souvisí s mou situací v zaměstnání. Tomu velmi pomáhá chodit do posilovny. Chodím většinu dní. Moje rodina je velmi šťastná, že jsem se tak dlouho (teď 17 let) vyhýbal nemocnici a nevypadá to, že bych se vracel. Kdybych byl, čeho se mám bát? To samo o sobě je důvodem k tomu, že léky nejsou potřeba. A kromě zmírňování potřeb druhých mi můj čas v posledním roce bez tzv. antipsychotik spolu s Open Dialogue a Pertti Karppinen Transworld Sport videa samy o sobě dokazuje, takže není důvod, abych nějaké antipsychotikum brát a mohu to naznačit na mém předběžném prohlášení. Proč to mohu uvést ve svém předběžném prohlášení? Protože se mohu odložit, a to i bez odkazu na Otevřený dialog a Pertti Karppinen, na statistiky před Otevřeným dialogem na úpatí sekce Příčiny, definice a prognózy a tvrdit, že naštěstí mohu zůstat v pohodě bez antipsychotik a každý, kdo se mnou nesouhlasí, je prostě ve mně vyrábí duševní nemoc pro, nakonec pro drogovou společnost. Do tohoto bodu to byla osamělá plavba, takže pro případ, že jste to neviděli v sekci Definice, zde je opět pan Karppinen, protože pointu nelze přetěžovat!